Jak se stalo, že jsem změnila svůj život

9

Hodně často se ve svém okolí setkávám s lidmi, kteří mají tendenci nevnímat signály svého těla – nemoci, úrazy, únavu, podrážděnost, nespokojenost… nevěnují jim pozornost, přestože tyto signály sílí, a to až do chvíle, než už je mnohdy skoro pozdě. Dnes vím, že tyhle signály není radno opomíjet, ale neměla jsem to vždycky tak.

Před nějakými sedmi lety jsem žila poměrně mužským způsobem života: celé dny jsem proseděla u počítače, v práci i ve sportu jsem se orientovala na výkon, mým největším koníčkem bylo horolezectví. Ve všech činnostech jsem cítila potřebu vyrovnat se mužům (asi proto, že můj milovaný tatínek chtěl kluka…). Žila jsem na hranici svých možností – respektive až za ní, ale vůbec jsem si to nebyla ochotná připustit.

Měla jsem práci, která mě už nenaplňovala – dokonce jsem i cítila, že mě nenaplňuje, ale pořád jsem to nebyla ochotná přiznat navenek. Žila jsem s mužem, se kterým nám to už neklapalo, ale také jsem s tím nic nedělala.

Často jsem se cítila hodně unavená a nespokojená, ale nebyla jsem ochotná zkoumat to a hledat příčiny. A tak se stalo, že mi život uštědřil pořádnou lekci.

Začalo to tak, že jsem si při lezení po skalách způsobila drobný úraz kolene. Zcela jsem to ignorovala – já silná žena – a už za týden nebo dva jsem zase lezla a poměřovala se s kamarády-muži.

Za pár týdnů přišlo druhé varování: udělala jsem velkou lezeckou chybu, zřítila jsem se, polámala si dvě žebra a způsobila si pneumotorax. Skončila jsem na týden v nemocnici. Ale ani tenhle signál nebyl dost silný na to, abych si ho všimla.

Třetí signál byl už silný dost: na lyžích jsem se – když jsem opět ve snaze vyrovnat se přítomným mužům přecenila svoje síly – srazila s jiným lyžařem a skončila jsem v kotrmelcích se zlomenou klíční kostí.

Teprve tohle třetí zranění, které mě vyřadilo z provozu na dobrých tři čtvrtě roku, mě přimělo zastavit se a zapřemýšlet o tom, co tyhle signály mají znamenat.

Došlo mi, že musím zpomalit, vystoupit z toho kolotoče a začít hledat. Hlavně sebe sama. Zjistit, kdo jsem a co chci. Jaká jsou má přání a touhy a co chci vlastně v životě dělat, kam chci směřovat. Do té doby jsem byla natolik ovlivněná svým okolím a tou všudypřítomnou honitbou za výkony, že jsem si vůbec nebyla ochotná připustit, že bych mohla chtít něco jiného.

Výsledek?

Především jsem si uvědomila, že JSEM ŽENA. A že to znamená, že NEMUSÍM. Nemusím se vyrovnat mužům. Nemusím se honit za výkony a výsledky. Nemusím stíhat. Můžu si dovolit něco nezvládnout nebo nestihnout. Můžu si dovolit požádat o pomoc.

Rozvedla jsem se, dala jsem si skoro dvouletou pauzu od práce, a pak jsem se začala věnovat tomu, po čem jsem celý život toužila: malování. A protože mě odjakživa bavilo předávat zkušenosti a informace dál, začala jsem malbu a hlavně kresbu i učit, což je práce, která mě úplně obrovsky naplňuje a dává mi velký smysl.

Takže… co říká vaše tělo vám?

  • Nejnovější příspěvky

  • Rubriky

  • Aktuální info o kurzech

    Chcete dostávat informace o nově vypsaných živých kurzech? Zaregistrujte se zde:

  • Ebook Už se nebojím kreslit

    Toužíte kreslit, ale nevíte, jak na to? Máte pocit, že jste to nikdy neuměli? Zbavte se svých starých bloků a naučte se základům kreslení s pomocí tohoto ebooku.